Stránka je věnovaná především paralelním dvouválcovým motocyklům v období od jejich vzniku do konce 2. světové války. Tyto motocykly se svojí nadčasovou konstrukcí motoru staly vzorem ostatním, především Britským značkám po následujících několik desetiletí.
Triumph je jednou z nejznámějších Britským motocyklových značek. Firma byla založena roku 1897. Zakladatelé byli Siegfried Bettmann a Claude Holbrook. Zprvu se firma věnovala výrobě jízdních kol, avšak roku 1902 vyrobili první motocykl. Název společnosti byl Triumph Cycle Co. Časem začali i s výrobou automobilů a založili druhou firmu Triumph Motor Car Co. a roku 1923 představili první automobil, který se díky svojí cenové dostupnosti rychle osvědčil. Brzy následovaly další modely, ale náklady na vývoj byly tak vysoké, že začaly firmu likvidovat. Prodej motocyklů byl také úspěšný. Produkce v roce 1929 činila přibližně 30.000 strojů za rok, což nebylo na další dvě desetiletí překonáno. Triumphu se dařilo až do října roku 1929, kdy padly akciové trhy a nastala ekonomická krize.
Triumph se díky těmto souvislostem dostal do vážných finančních potíží. Lloydova banka, která byla jedním z významných věřitelů Triumphu, převzala investice do své péče. S podporou představenstva Triumphu začala banka energicky jednat. Nejprve provedla změny ve vedení firmy a pak začala snižovat náklady. Holbrook, v té době ředitel firmy, prodal továrnu na kola Triumph firmě Downes, další z firem v Coventry, kterou později pohltil Raleigh. V roce 1932 Holbrook nahradil hlavního konstruktéra. Stal se jím Valentin Page, což byl v té době jeden z nejvýznamnějších motocyklových inženýrů v Británii.
Valentin Page začátkem 20. let, šéfoval designu výroby motorů J.A.P., vyvinul motor 350 ohc, který v Brooklands dosáhl mnoha rekordů. Navrhl také desmodromický rozvod, který nikdy nepostoupil do výroby. Od roku 1925 pracoval v Arielu, kde s Edwardem Turnerem pracoval například na Ariel Aquare Four. V roce 1932 přešel do Triumphu, kde radikálně přepracoval celý sortiment motocyklů, až na typ XO 150 cc. Nová řada motocyklů vycházela v principu z motocyklů Ariel. Osmnáct nových modelů pro rok 1934 byly jednoduché, dlouhozdvihové jednoválce s rozvodem SV a OHV s uzavřenými rozvody, spolehlivé a snadné na údržbu. Motor byl typu Pre Unit - samostatná převodovka a motor. Na pravé straně motoru bylo soukolí ozubených kol, pohánějicí magdynamo. Na levé straně poháněla kliková hřídel primárním řetězem mokrou spojku, která byla zapouzdřena do hliníkového dvoudílného krytu. Rámy motorek se vyznačovaly velkými opracovanými odlitky a masivními trubkami. Modelové řady používaly jednotných komponentů, čímž se snížily náklady na výrobu. Motocykly byly standardně vybaveny již zastaralým ručním řazením, pouze za příplatek se montovalo nožní. Řada začínala na malých motocyklech 2/1 250 OHV a šla přes 350 SV/OHV až na 5/10 500 OHV, což byla sportovní verze se dvěma výfuky. Levnější motocykly měly černě lakovanou nádrž, luxusní měly nádrž chromovanou s lakovanými boky.
Page tímto stabilizoval výrobu a nabídl zákazníkovi standardní motocykly, slušného výkonu. Byl však teprve na začátku své přeměny Triumphu. Ve svých 41 letech měl eso v rukávu – pracoval na novém dvouválci s velkým obsahem, inspirovaný jeho prácí na Arielu Square Four.
Ariel Square Four byl věhlasnýo motor, který zkonstruoval Edward Turner. Koncem roku 1928 pracoval Turner jako vývojový inženýr v návrhářské kreslírně továrny Arielu Jacka Sangstera v Birminghamu. Turner načrtl kresbu důmyslného čtyřválcového motoru a předložil návrh Sangsterovi, který ho ihned schválil. Krátce nato začal Turner vyvíjet čtyřválcový agregát ve spolupráci s hlavním konstruktérem Valem Pagem a technickým kresličem Bertem Hopwoodem, dvěma muži, kteří později sehráli klíčovou úlohu při vývoji dvouválců Triumphu a také BSA a Nortonu.
Square Four byl čtyřválcový motor uspořádaný do čtverce. Měl dvě klikové 180° hřídele, které byly navzájem propojeny ozubenými koly. První motory byly o obsahu 500 cc, s jednou vačkovou hřídelí v hlavě motoru, poháněnou řetízkem z klikového soukolí. Motorová skříň byla horizontálně rozdělena a sloužila zároveň jako olejová nádoba. Všechny čtyři válce tvořily monoblok, stejně jako odnímatelná hlava. Chod motoru byl velice kultivovaný, tichý a měl jen nízké vibrace. Vynikal svým točivým momentem a hladkýn během.
Square Four se poprvé ukázal veřejnosti coby hvězda přehlídky motocyklů Olympia v roce 1930 v Londýně. Do výroby se dostal v roce 1931. Jeden rok po pádu burzy nebyla nejvhodnější doba na uvedení velké, drahé turistické motorky, ale jakmile se u něj vyřešily problémy s přehříváním, Square Four se rychle stal prestižním strojem a hlavní volbou pro kombinaci s přívěsným vozíkem pro ty členy veřejnosti, kteří si ho mohli dovolit pořídit.
Na vývoji Square Four se vytrvale pracovalo dál. Byl rozšířen na 600 cc později na 1000 cc a po 2. světové válce získal hliníkový blok válců i hlavu. vyráběl se až do konce roku 1958. Po celou doby bylo vyrobeno na 16 000 kusů těchto mohutných čtyřválců.
Page se během formování jednoválcové řady pustil do kreslení vertikálního dvouválce 650 cc, vycházejícího z motoru Ariel Square Four.
Model 6/1 byl specificky navržen pro kombinaci s postranním vozíkem. Nově vzniklý motocykl byl velice robustní. Měl vertikálně dělenou motorovou skříň s olejovou nádrží, klika byla 360° - oba písty chodily zároveň nahoru a dolu, válce tvořily monoblok, vrtání 70x84 mm, hlavy byly oddělené. Primární převod byl řešen spirálově ozubenými koly a devítilamelová spojka byly nadměrných velikostí. Na rozdíl od Pageových nových jednoválců Triumph měl model 6/1 odkryté ventily. Motocykl měl výkon kolem 25 koňských sil při 4500 otáčkách za minutu. Karburátor Amal o velikosti difuzoru 1,0 palce napomáhal velké kroutivé síle při nízkých otáčkách.
Nový model 6/1 byl představen v roce 1933. Tehdy byla většina vyráběných strojů objěmu 500 cc nebo menších. Page se svým novým dvouválcem 650 o dvacet let předběhl dobu, ale pravděpodobně jej dimenzoval jako levnější alternativu pro sajdkáristy, než v té době nabízely čtyřválce 1000 cc a vidlicové dvouválce V-twin.
Model 6/1 jezdil na svou dobu dobře, získal reputaci spolehlivě zkonstruovaného tahouna pro přívěsný vozík. Získal zlatou medaili v třídě sajdkár na International Six Days Trials v roce 1933, kdy všech jedenáct soutěžících modelů Triumphu skončilo se zlatou nebo stříbrnou medailí. Téhož roku zvítězila souprava 6/1 s přívěsným vozíkem prestižní cenu Maudes Trophy, když v Brooklands urazila 500 mil za méně než 500 minut. Zvítězila také ve třídě sajdkár na epickém italském silničním závodě Milán-Řím-Neapol, kdy po 500 mil dosahovala průměrné rychlosti 50,4 mil za hodinu. Modifikovaný model 6/1 snížený na 500 cc a vybavený rotačním lamelovým kompresorem Zoller, objížděl okruh Brooklands rychlostí přes 105 mil za hodinu.
Přestože Pageovy nové modely udržovaly motocyklovou divizi firmy v zisku, automobilová divize upadala a firma byla ve velké ztrátě. Dozorci Lloydovy banky se rozhodli ukončit motocyklovou produkci Triumphu, prodat továrnu na Priory Street a zaměřit firemní zdroje na automobilovou produkci v jiné provozovně v Coventry. Tuto operaci měl řídit Holbrook, který naprosto ztratil zájem o motocykly. Jenže těsně předtím, než se tak stalo, nastoupil na scénu spasitel – dynamický obchodník jménem Jack Sangster.
Edward Turner nikdy nevystudoval žádnou technickou školu. V sedmnácti letech Turner zalhal o svém věku, aby mohl vstoupit do britského obchodního námořnictva a během První světové války vyplul na moře jako rádiový operátor. Po válce se zkoušel uchytit jako divadelní zpěvák. Jeho zájmy však vzaly prudký obrat, když si jeho bratr koupil dvouválec Harley-Davidson. Motocykly se staly ústředním bodem jeho života. Ve 20. letech Turner pravidelně využíval závodní okruh v Brooklands a stal se z něho dovedný jezdec. Za úspory z námořnického platu si otevřel motocyklovou dílnu v jižním Londýně. Právě tady, pod dvěma různými názvy jako Chepstow Motors anebo The Turner Equipment Company, navrhl a vyrobil svůj první motocykl, jednoválec 350 cc OHC. Turner si udělal všechny nákresy a vypracoval své vlastní komponenty. Byly zde vyrobeny alespoň tři kompletní Turnerovy motorky. V roce 1927 byl Turner dealerem pro Velocette a jezdil na jednom z jednoválců této společnosti. Krátce poté, co se oženil, přestěhoval se do průmyslového regionu Midlands a představil své nadání pro design Jacku Sangsterovi v Arielu, kde se stal šéf konstruktérem a designerem. Největší jeho úspěch u arielu se stal motocykl Square Four.
Nedostatky ve formálním vzdělání Turner řešil tak, že si k sobě vzal špičkové inženýry. Jack Wickes se stal jeho osobním asistentem a Bert Hopwood měl za úkol zracionalizovat Turnerovy kresby v reálné a levné řešení. Jeho pomocníci většinou jeho motorové designy považovali za přepjaté, částečně kvůli jeho dvojí posedlosti: lehkou hmotností a nízkými náklady. Mnohé jeho „nízkonákladové“ designy, jako např. nechvalně proslulý Sprung Hub (odpružené zadní kolo v bubnu), nakonec Triumph stály z dlouhodobého hlediska víc na reklamacích, než kdyby byla od začátku zvolena nákladnější alternativa. Když se plně pustil do práce, pracoval Turner 18 až 19 hodin denně v malé návrhářské kanceláři blízko tovární montážní části a nikdy s prací nekončil před půlnocí.
Pracovat pod Edwardem Turnerem bylo velice obtížné, jelikož od všech očekával stejné nasazení, s jakým pracoval on. Byl ambiciozní a velice vznětlivý a nepříjemný.
V roce 1936 Sangster, majitel firmy Ariel, zakoupil motocyklovou divizi Triumph. Novou firmu pokřtil The Triumph Engineering, Co. Ltd., aby se odlišil od Holbrookovy výroby aut. Na vedoucí post generálního ředitele a vedoucího konstruktéra dosadil dosavadního šéfkonstruktera Arielu, Edwarda Turnera . Kromě platu Turnerovi smlouva zajišťovala 5 procent z čistého zisku firmy a 4,9 procent z podílů. Turner vedl oddělení designu a zároveň byl ředitelem celé společnosti, protože Val Page o několik měsíců dříve odešel z Triumphu do BSA. Aby mohl v prvním týdnu vyplatit výplaty, musel Turner přečerpat bankovní účet společnosti. Přesto i tak musel pracovníky požádat, aby přijali sníženou mzdu.
V roce 1935 se Velká hospodářská krize začala rozvolňovat, pomalu se vracely pracovní nabídky a peníze. Prodeje motocyklů se to však nedotklo, jelikož lidé nakupovali spíše ojetá auta, která stála jenom o něco málo víc, než motocykl. Navíc byly praktičtější. Edward Turner si dobře uvědomoval, že je zapotřebí motocyklovou výrobu oživit něčí, novým, co zaujme. Proto se pustil do přetvoření Pageovy řady motocyklů.
Turner takřka ze dne na den směle otočil směřování Triumphu. Za prvé zarazil nevýdělečné modely včetně dvouválce 6/1 650 cc. Za druhé přestylizoval řadu jednoválců Vala Pagea. Tyto spolehlivé, výkonné stroje už vypadaly zastarale. Při předělávání sestavy našel Turner mnoho míst, kde se dalo ušetřit na nákladech tím, že zavedl využívání ještě víc společných komponentů. Rozhodl se pouze pro dva typy rámů, dva typy přední vidlice a jednu základní převodovku pro celou řadu. A co bylo nejdůležitější, nakonec začal vyvíjet zcela nový motor.
Turner dodal celé řadě ohebný a líbivý vzhled tím, že nahradil staré neforemné tvary palivové a olejové nádrže elegantnějšími formami. Právě zakulacená nádrž, se stala jeho mistrovským dílem a ohniskem těchto motorek. Rozměry nádrže byly perfektní a ladily s oslnivým naleštěným primárním krytem spojky a krytem rozvodového soukolí.
Novou, přepracovanou řadu motocyklů nazval Tiger, což ještě více zvýšilo zájem o ně. Vznikly Tiger 70 - 250 OHV, Tiger 80 - 350 OHV a Tiger 90 - 500 OHV. Číslo v názvu byla rychlost, jakou tyto tovární motocykly uměly jezdit. Motocykly měly chromované nádrže, černý rám s vidlicí a olejovou nádobkou a stříbrně lakovanou nádrž s modrým linkováním. Blatníky byly buď černé se stříbrným pruhem uprostřed nebo stříbrné s černým pruhem a modře linkované. Na nádrži byl umístěný panel s přístroji, včetně vypínače světel. Přední světlo Lucas 8" celochromové, bez ovládacích prvků. Motocykly byly standardně vybaveny chronometry Smiths, poháněné z předního kola, soukolí bylo schováno v brzdovém bubnu. Přední kolo bylo 20ti palcové, zadní 19ti. U všech 3 motocyklů bylo možné vybrat si výfuk vedený vrchem nebo spodem a mezi silničním nebo hrubším dezénem pneumatik.. Motocykly působily lehce a velice elegantně.
Triumph i nadále vyráběl jednoválce s SV a OHV rozvodem pro ty, kdo vyhledávali jednoduchou, praktickou přepravu bez Tigerova luxusu a nákladů navíc. Zřejmě nejpopulárnější byl stroj 3H – civilní bratříček T80ky. Na rozdíl od Tigera měl 3H palivovou nádrž natřenou stříbrně, nikoli chromovanou, s třešňově červenými boky. Kanály měl neleštěné, kompresní poměr jen skromný 6:1 oproti 7,5:1. Tento stroj se prodával až do konce roku 1940, kdy byl natřen olivovým lakem a stal se z něj vojenský 3HW.
Projekt, který zaměstnával Turnera během let 1936 a 1937, byl zaměřen na to, čím nahradit jednoválce Tiger a jejich mnohé konkurenty na pozici nejpopulárnějšího typu motocyklového světa.
Dvouválcem Speed Twin z roku 1938, známým také jako 5T, Turner dokázal, že má na víc. Speed Twin byl stylový, lehký, komunikativní, uhlazený a noblesní a změnil tak směr motocyklové koncepce na příštích 30 let, po které mu vévodil. Až do příchodu Hondy CB750 Four v roce 1969 vládl motocyklovému světu dvouválec Triumph a jeho mnoho následovatelů.
Speed Twin od Triumphu byl dokonalým příkladem správného designu ve správnou dobu. Byl to první komerčně úspěšný vertikální dvouválec. Z boku vypadal Speed Twin jen jako jednoválec se dvěma výfuky, kterých bylo v té době nepočítaně. Vypadal přesně jako to, co si kupovali vždycky, ale jezdil o mnoho lépe než klasické jednoválce, takže přinesl okamžitý úspěch.“
Paralelní dvouválec 500 cc má zapalovací impulsy dvakrát tak časté, než jsou u jednoválce 500 cc. Nabízí také kratší zdvih. Díky tomu může jít motor do vyšších otáček. Další pozitivum tohoto motoru je, že má hladší běh než jednoválce, zejména při nízkých a středních otáčkách za minutu. Dvouválec také nabízí větší celkovou plochu ventilů než srovnatelný stroj s jedním válcem. Nový motor se bez problému vešel do šasi Tiger 90, díky čemuž se stal velice levný na výrobu.
Turner si pro svůj nový dvouválec zvolil 360-stupňové pořadí zapalování. Písty běhají společně, válce zapalují střídavě a jejich impulsy jsou rovnoměrně rozprostřeny po 360-stupňové rotaci klikové hřídele. Co otáčka, to jeden zápal. U jednoválce se kliková hřídel otočí dvakrát, aby válec jednou zapálil. Aby co nejvíce odlehčil pohybující se hmotu, zvolil si jako materiál ojnic hliník - přesněji jeho slitinu Hiduminium R.R.56. V této době se standardně používala ocel, hliníku konstruktéři v tomto případě nevěřili, jelikož je u něj pravděpodobnější selhání materiálu při vysokém zatížení. Provoz však ukázal, že zvolil dobře. Plno těchto motorů funguje bez poruchy ojnice dodnes.
Turnera nejspíš inspiroval Frank Halford, který v roce 1922 poprvé použil hliníkové ojnice a písty u 1,5-litrového šestiválcového automobilového motoru. Halford s tímto motorem závodil v Aston Martinu na Brooklands během let, kdy na okruhu jezdil i Turner. V roce 1930 Turner navrhl hliník i na ojnice Ariel Square Four.
Objem válce 498 cc u Triumphu vycházel z vrtání a zdvihu 63x80 mm, vycházející z Tigera 70. Rozvod byl OHV, ozubené soukolí přenášelo pohyb z klikové hřídele na oddělenou sací a výfukovou vačkovou hřídel, které byly připevněné před a za válci. Vačky nadzvedávaly zdvihátka, jejichž těla byla také z hliníku, pouze styžné klouby byly ocelové. Válec byl připevněn k bloku motorové skříně nejprve šesti šrouby, později osmi. Hlava byla litinová s hliníkovými krytkami rozvodů. Rozvody jsou kompletně uzavřené. Ploché písty dávaly kompresní poměr 7,0:1 a sály přes pár široce rozevřených ventilů. Palivové kanály byly za válci spojeny hliníkovou redukcí na jeden, mírně spádový 15/16-palcový karburátor Amal Type 6.
Aby se turner ujistil, že jeho nový motor v rukou zákazníka obstojí, nechal výrobní verze podrobit sérii čtyřhodinové zkoušce na dynamometru při 5800 otáčkách za minutu. Kompletní motocykl vybavený naloženým sidecarem ujet 10 000 mil, jako zkoušku trvanlivosti, než se do té doby utajovaný stroj v červenci roku 1937 představil na veřejnosti.
Všechno svědčilo pro vítězství. Pohon byl udávaný jako 28,5 koňských sil při 6000 otáčkách za minutu. Turnerův chytrý design a strategie společných součástek Triumphu umožnily stanovit cenu tohoto průlomového dvouválce o pouhých 5 liber vyšší než za jednoválec. Výhodou byl mrštný stroj, za všech podmínek snadno ovladatelný a na svou dobu s velice hladkým chodem. Dosahoval také nejvyšší rychlosti 93,75 mil za hodinu při silničním testu, který v roce 1937 provedl The Motor Cycle.
První Speed Twin se v Británii prodával takovou rychlostí, že začátkem roku 1938 Triumph ukončil výrobu Tigeru 90, aby se mohl víc věnovat produkci nového dvouválce. Vlastnosti tohoto modelu téměř okamžitě upoutaly pozornost londýnské městské policie, která vlastnila rozsáhlý motocyklový park. Policisté zakoupili 24 prvních Speed Twinů, které se tak staly prvními z mnoha tisíc dvouválců Triumph, které si pak pořídili za následující více než tři desetiletí.
Motor typu Speed Twin s odděleným motorem a převodovkou – říká se mu „předjednotkový( pre unit)“ – se vyráběl až do konce roku 1958, kdy byl zaveden jeho nástupce 5TA, kdy se přeměnil na monoblok.
Úspěch okázalých jednoválců Tiger a uvedení nového dvouválce pomohly tomu, že se zisky Triumphu zase vzchopily. Firma, která v roce 1935 byla položená na lopatkách, vyprodukovala v roce 1937 zisk 7000 liber. V roce 1939 vydělala ještě pětkrát tolik, zejména díky popularitě dvouválce a také díky zlepšení britské ekonomiky. Tu nastartoval drastický nárůst pracovních míst v obranném průmyslu, zatímco se Británie připravovala na nevyhnutelnou válku s fašistickým Německem a Itálií.
Turner měl za cíl nový trh s bezmezným potenciálem – Severní Ameriku. Ve Spojených státech vládly bez konkurence velké a těžké vidlicové dvouválce Harley-Davidson a Indian od 600 cc do 1300 cc, až na hrstku britských nebo evropských modelů dovezených několika roztroušenými dealery nebo na několik ultra exkluzivních Indian Four, které si oblíbily některé policejní složky. Triumph sice už vyvážel do více než 25 zemí, ale obrovský severoamerický trh skýtal zatím největší příslib.
Spojené státy byly zralé na sportovní motocykl střední váhy. Tato skutečnost začala být několika vizionářským dealerům zřejmá už během 30. let. Ve městě New York dovážel Reggie Pink AJS, Ariel, BSA a mnoho dalších britských značek už od roku 1926. Když v roce 1936 odkoupil Triumph Jack Sangster, Pinkovo dlouhodobé spojení s Arielem pomohlo dostat do jeho vzorkové prodejny i Triumph. V roce 1938 prodával jednoválce DeLuxe 250, Tiger 80 a 90 a Speed Twin. O rok později Pink nabízel celou 13ti modelovou řadu Triumphu.
V Kanadě se v tu stejnou dobu objevili dva hlavní dealeři Triumphu. Byli to Nicholson Brothers v západních provinciích a Sammett and Blair na východě. Oba měli formální vazby na továrnu. Teprve však v kalifornské Pasadeně se Triumph v Americe skutečně prosadil. Dva obchodní partneři – advokát Bill Johnson a jeho přítel, účetní Wilbur Cedar – začali obchodovat s motocykly v roce 1936, když zakoupili malý obchůdek s názvem British and American Motors, kde prodávaly stroje značek Ariel, BSA a Indian.
Turner už nějakou dobu hledal továrního distributora ve Spojených státech jak pro Triumph, tak pro Ariel, a vycítil, že Johnson by na to mohl být dobrý kandidát. Domluvili se na společném obchodě. Po vratkém začátku se společnost Johnson Motors, Inc. v roce 1937 rozjela. Obchod nejprve prodával jednoválce Tiger, spolu s Ariely a Indiany. Později, v roce 1938, obdrželi první nový Speed Twin a tím začala kariéra jednoho z nejslavnějších importérů vozidel v Americe, známého pod akronymem „JoMo“.
Doma v Anglii však Turner neusínal na vavřínech Speed Twinu. Ještě před uvedením této motorky plánoval další. Byl jím Tiger 100 - "nadupaná, sportovní verze Speed Twinu". T100 byl uveden v roce 1939. Mohl se chlubit vyšším kompresním poměrem (7,75:1), kovanými písty, leštěnými přívodními kanály a mírně větším (1,0-palcovým) karburátorem. Speciální výfukové tlumiče měly odnímatelné uzávěry – stačilo pár minut se šroubovákem v ruce a měli jste otevřené roury na závody! To vše dohromady dávalo o 5 koňských sil navíc než Speed Twin a umožňovalo Tigeru dosahovat poctivé nejvyšší rychlosti 100 mil za hodinu. Barvu zdědil po svých předchůdcích řady Tiger, avšak blatníky byly vždy stříbrné s černým pruhem a modrými linkami.
V roce 1940 dosáhl Tiger v Kalifornii svého největšího úspěchu, když Bruce „Boo Boo“ Pearson, sponzorovaný Johnson Motors, vyhrál 32 ze 36 půlmílových závodů na hlíně a TT, čímž zcela ohromil své soupeře na Harleyi a Indianu. Téhož roku se Chuck Stockey účastnil závodu v Daytona Beach. Umístil se jako druhý v amatérském závodě na 100 mil poté, co odstartoval na 87. místě.
Dvouválce Triumphu byly novými hvězdami britského motocyklového průmyslu, ale mnozí jezdci zůstávali přesvědčení, že jednoválcové stroje jsou silnější. Aby Turner dokázal odolnost svých nových produktů, v březnu roku 1939 vytáhl nový Speed Twin a Tiger 100 z prodejních skladů a předal motorky unii Auto-Cycle Union, která schvalovala časové zkoušky a závody. Unie pak podrobila tyto dva stroje pořádnému výprasku na silnici a okruhu.
Všeobecná vytrvalostní jízda zahrnovala i silniční test o délce 2350 mil po Anglii a Skotsku včetně zastávky na okruhu Brooklands na nepřetržitý šestihodinový nářez na nejvyšší rychlost. Motorky toto vytrestání přežily na výbornou – jediný problém, který se vyskytl, byla píchnutá pneumatika u T100 a prasklá olejová hadička u Speed Twinu. O testu napsal časopis Motor Cycling skvělou recenzi, což vedlo k mnoha prodejům těchto motocyklů.
Koncepce paralelního dvouválce se okamžitě chytla BSA. Val Page navrhl vlastní motor, vycházející z triumphu 6/1, ale kvůli začátku druhé světové války se dvouválec BSA A7 nedostal do výroby dříve než v roce 1947. Triumph je tedy jedinou značkou, která vyráběla úspěšně paralelní dvouválce ještě před válkou. Po válce jej následovaly všechny větší anglické značky jako BSA, Ariel, Norton a další. I naše JAWA 500 OHC koncepčně vychází z tohoto modelu, avšak (i přes použití modernějšího rozvodu OHC) nikdy nedocílila takové kvality.
Když začala Druhá světová válka, Triumphu se dařilo. Společnost držela rychlostní rekordy na okruhu Brooklands pro 350 cc, 500 cc a 750 cc. Začali vyvíjet zcela nový vertikální dvouválec 350 cc, naplánovaný na rok 1940 ve standardním (3T) a sportovním (Tiger 85) provedení. Projekt byl však kvůli válce zrušen.
Ministerstvo války začalo okamžitě zabavovat civilní vozy pro vojenské využití. Po celých Britských ostrovech byly odebírány motocykly pro armádní využití, a to dokonce i nové stroje, které čekaly ve výlohách výstavních síní. Bylo mezi nimi i přes tisíc nových Triumphů, které čekaly na expedici v továrně. Trh s amerikou však zastaven nebyl, Triumph dále vyráběl model Speed Twin z roku 1940 a Tiger 100 pro své distributory v Severní Americe, kde se prodalo nejméně 200 nových Triumphů, až do noci 14. listopadu 1940, kdy došlo k masivnímu leteckému útoku na Coventry, kdy bylo zničeno nebo poškozeno téměř 45 000 domů a většina průmyslových podniků města, včetně Turnerovu továrny na Priory Street. Některé stroje z dílny byly zachráněny a přežilo i mnoho kriticky důležitých dokumentací. Tyto pozůstatky byly přeneseny do prázdné slévárny v nedalekém městě Warwick. Tam byla založena provizorní továrna. Sangsterovi se podařilo ministerstvo přesvědčit, že si Triumph zaslouží zcela novou továrnu, aby mohl dál vyrábět pro vojenské účely. A tak na začátku roku 1941 byl vyhrazen pro výstavbu pozemek na zelené louce kousek za Coventry mezi vískami Meriden a Allesley. O rok později Triumph znovu zahájil výrobu v této provozovně, která později vešla ve známost jako Meriden. Náhle tak s přičiněním Luftwaffe měli Jack Sangster a Edward Turner nejmodernější továrnu na motocykly na světě. Provozovna začala vyrábět speciální armádní jednoválec 3HW. Během období od roku 1939 do konce války vyrobil Triumph téměř 50 000 motocyklů. Okolo 40 000 z nich byly modely 3HW a většina byla určena královskému námořnictvu.
Vojenská výroba v Meriden sotva znovu začala, když Edward Turner náhle odešel z Triumphu a stal se součástí návrhářské kanceláře BSA. Toto zběhnutí sice nebylo nikdy zcela vysvětleno. Turnerova přestávka u BSA trvala jen 14 měsíců. Turner zde navrhl prototyp ohv dvouválce, z kterého nakonec vznikl model BSA A7. Když se Turner v roce 1943 vrátil do Triumphu, viděl, co Hopwood navrhl s vizí poválečného trhu. Byl to čtyřválcový stroj 700 cc s motorem vsazeným příčně v rámu a projektovanou koňskou silou 50 při 6500 otáčkách za minutu. Tento projekt předběhl čtyřválec Hondy, o 25 let. Turnera to však vůbec nezajímalo a tento projekt byl opuštěn.
autor: ing. arch. Vladimír Palík
Triumph 650 OHV 6/1 - Triumph 500 OHV Speed Twin - Triumph 500 OHV Tiger 100
Zdroje:
